Vše šlo rychlostí blesku. Do dvou dnů letenka, ubytování, zabaleno, připraveno. Někdo jezdí na cesty s velkými očekáváními, já na ně jezdím, protože si je užívám a přijímám vše, co tam přichází. Takže letím do země opředené legendami a s bohatstvím, o kterém se v našem kulturním prostoru tolik neví – kadidlovníkem.
Letadlo dosedlo v muslimské zemi
Jsem příjemně překvapena kultivovaností letiště a vlídností místních lidí. I když imigrační úředník vystavuje vízum pouze na týden, nevadí, je milý, a já jsem konečně na území sultanátu, samozřejmě patřičně vybavena vhodným oblečením a svou „sexy“ arabštinou.
Cesta do hotelu je dlouhá a začínám si během ní uvědomovat, že nebudu tolik svobodná, jako na jiných cestách. Krajina stíhá krajinu, míjíme stovky velbloudů. Krása, hotel. Klimatizace, super pokoj, ale jinak pustina.
Přemýšlím, jak to udělám, chci se dostat ke kadidlovníkům a vyřídit obchod. Sice jsem v překrásné Salalah, oblasti proslulé těmito stromy a letním sídlem sultána, jenže trochu daleko od města.
No tak co, nevadí, užiju si nádherné moře, ticho, svatý měsíc ramadán a klid.
Přesto do Vesmíru vysílám myšlenku „zařiď to :-), děkuji“.
Bohové se spojily
Tak tedy sedím na pláži a přichází ke mně usměvavý muž. Jen aby se představil a informoval mě, že je z místního wellness centra. Chvíli ho poslouchám a říkám mu: „Ty nejsi z Ománu.” „Ne, jsem z Egypta.“ Přecházím do egyptštiny.
Netrvalo to dlouho a slovo dalo slovo, egyptští bohové se spojili, aby mi tento muž pomohl s obchodem.
Od této chvíle jde všechno jako po másle. Poznávám krásná místa a získávám kontakty pro nákup kadidla a kadidlového oleje.
Dostávám se přímo ke kadidlovníkům, prožívám nezapomenutelné chvíle ve čtvrté největší poušti na světě Rub Al-Chálí, zjišťuji řadu zajímavostí o velbloudech a celém sultanátu. Tato země s bohatou přírodou a kulturou přináší každému něco. Už jen ten oceán…
Jsme hybatelé životů
Při odletu cítím hlubokou vděčnost za to, že mohu podnikat tyto cesty. Když z výšky pozoruji nádherné obrazy, napadá mě, že zásadní pravidlo návratu je návrat k sobě samotné. Že vše přichází z nás, ne z venku. My jsme ti hybatelé svých životů. Pochopila jsem, že oč více se dostávám sama k sobě, o to více se věci a lidé okolo mne mění. A že v našich životech není čas na to, abychom čekali a přežívali. Máme ho vymezený, proto je škoda každé chvíle, kterou plně neprožijeme.
Znova a znova se vracím k tomu, že nejdůležitější je zdraví, láska a být v přítomnosti. Protože jen v okamžiku bytí skutečně pochopíme sami sebe a máme šanci se vydat za svým štěstím. I když přitom někdy musíme různé věci a lidi opustit.
Štěstí je totiž stav, ne jen krátký okamžik.
Pokud tedy uslyšíte volání po změně, hurá. Vydejte se na cestu. Život nečeká, ten prostě je a děje se.
[content id=5041][/content]
Více o ománských dobrodružstvích v dalších článcích. Viva la Vida!