Bolest chceme odstranit. Nejlépe okamžitě. Tabletou, zákrokem, terapií – čímkoli, co ji umlčí. A je to pochopitelné. Bolest je jeden z nejsilnějších signálů, které naše tělo dokáže vyslat. Jenže co když nám v celé rovnici něco uniká? Co když se příliš často ptáme „Co mě bolí a jak to rychle odstraním?“, ale mnohem méně „Proč můj systém stále vysílá alarm?“
Bolesti přitom rozhodně neubývá. Jen bolestí dolní části zad žilo podle WHO v roce 2020 přibližně 619 milionů lidí a proti roku 1990 počet případů vzrostl asi o 60 %. Do roku 2050 se očekává přibližně 843 milionů případů. Bolest zad je dnes celosvětově nejvýznamnější příčinou disability a přibližně 90 % případů bolesti dolní části zad je označováno jako nespecifických – nelze u nich určit jednu konkrétní nemoc nebo strukturální příčinu, která by celý problém vysvětlila. V USA v roce 2023 uvedl chronickou bolest téměř každý čtvrtý dospělý.
Možná tedy nemáme pouze problém bolesti. Možná máme také problém přetížených nervových systémů.
Bolest není jen místo, které bolí
Když se řízneme do prstu, mechanismus je poměrně jasný. Nervový systém dostane informaci o možném poškození a spustí ochrannou reakci. Jenže výsledný pocit bolesti nevzniká pouze v prstu, koleni nebo zádech. Na jeho intenzitě se podílí také mozek a celkový stav nervového systému.
Záleží na tom, zda jsme odpočatí, nebo vyčerpaní. Zda jsme v bezpečí, nebo ve stresu. Zda bolest očekáváme a bojíme se jí. Jak jsme spali. Co jsme v minulosti prožili. A také kolik pozornosti bolesti věnujeme.
Proto mohou dva lidé podobný tělesný podnět prožívat úplně jinak. A proto také intenzita bolesti nemusí vždy přesně odpovídat rozsahu poškození tkáně.
U chronické bolesti může navíc docházet ke změnám samotného zpracování bolestivých podnětů. Nervový systém se může stát citlivějším. Alarm začne reagovat snadněji a intenzivněji.
A tady začíná být otázka „Co vás bolí?“ příliš malá.
Co když je náš alarm zapnutý příliš dlouho?
Stres je přirozenou součástí života. Potřebujeme ho. Problém není krátká stresová reakce, ale situace, kdy z pohotovosti neumíme skutečně vystoupit.
Ráno telefon. Práce. Doprava. Termíny. Rodina. Konflikty. Finance. Sociální sítě. Další telefon. Večer Netflix, u kterého „odpočíváme“, zatímco mozek dostává další dvě hodiny podnětů. Pak špatně spíme a ráno začínáme znovu.
K tomu můžeme přidat rozchod, ztrátu, dlouhodobé konflikty, strach, trauma nebo několik let života v prostředí, ve kterém se necítíme dobře.
Tělo přitom nerozděluje život do šuplíků tak dokonale jako naše hlava.
Psychická bolest a fyzická bolest nejsou totéž, ale jejich zpracování se v některých mozkových a stresových systémech potkává. Dlouhodobý stres může ovlivňovat svalové napětí, spánek, autonomní regulaci, hormonální stresovou odpověď i naše vnímání bolesti.
A potom vzniká začarovaný kruh.
Bolí mě → bojím se bolesti → sleduji ji → napínám se → špatně spím → jsem vyčerpaná → bolest vnímám ještě intenzivněji.
A znovu.
Nemáme trpělivost s bolestí
Sama jsem si prošla fyzickou i velmi intenzivní psychickou bolestí. A u obou jsem zpočátku udělala prakticky totéž.
Bojovala jsem.
Chtěla jsem, aby zmizela. Hned.
Postupně jsem ale pochopila něco, co dnes vidím i u lidí, se kterými pracuji: nemáme trpělivost s bolestí.
Jakmile přijde, spustí se odpor. Proč mě to pořád bolí? Proč to ještě nepřešlo? Proč terapie nezabrala okamžitě? Co mám udělat, aby to zmizelo?
Jenže tím bolest dostává další obrovskou porci naší pozornosti.
Sama jsem měla žlučníkové kameny, největší 2,4 cm. Pod vedením MUDr. Landy jsem tehdy zvolila konzervativní cestu, pracovala s čaji, plazmovým generátorem a zároveň sama se sebou. Pro mě osobně měla celá situace také psychosomatickou rovinu – věci a situace, které jsem v sobě dlouhodobě držela. Po půl roce kontrola kameny neprokázala. Je to moje osobní zkušenost, nikoli univerzální návod pro člověka se žlučníkovými kameny.
Mnohem později jsem ale poznala bolest, kterou nebylo možné odstranit z těla zákrokem.
Psychickou.
Nemůžete vyoperovat vzpomínku. Nemůžete chirurgicky odstranit zradu, ztrátu, bezmoc ani člověka ze svého srdce.
A právě tam jsem pochopila rozdíl mezi bojem s bolestí a jejím přijetím.
Přijetí neznamená rezignaci. Znamená: ano, teď mě to bolí. Nebudu předstírat, že ne. Ale také už nebudu každou minutu svého života bojovat proti skutečnosti, že to právě teď existuje.
A paradoxně až tehdy jsem dokázala bolest začít pouštět.
Když tělo šeptá, neposloucháme. Když začne křičet, chceme ho umlčet
Možná jsme se příliš naučili vnímat bolest jako nepřítele.
Přitom bolest je především ochranný mechanismus. Někdy nás upozorňuje na poškození, zánět nebo nemoc a vyžaduje medicínskou diagnostiku. Jindy ale problém pokračuje dlouhodobě a do jeho intenzity vstupuje celý systém – nervová regulace, stres, spánek, strach, pozornost, pohyb i psychický stav.
Proto také moderní práce s chronickou bolestí stále více využívá více přístupů současně.
Nejen „co dáme proti bolesti“, ale také:
Jak člověk spí? Jak dýchá? Kolik má pohybu? Čeho se bojí? Co jeho bolest zhoršuje? Dokáže jeho nervový systém přecházet z aktivace do klidu? A co se stane, když na chvíli přestaneme s bolestí bojovat?
Co můžeme udělat, když bolest přichází?
Ne každou bolest dokážeme odstranit. Ale někdy dokážeme během několika minut změnit způsob, jakým ji právě prožíváme.
Dýchejte. Někdy nepotřebujeme žádnou komplikovanou techniku. Zkuste hluboký nádech a především pomalejší dlouhý výdech. A někdy pomůže i obyčejné pořádné odfrknutí. Uvolněte čelist, ramena a ruce. Přerušte na okamžik boj.
Změňte pozornost. Bolest dokáže obsadit celé naše vědomí. „Bolí to? A teď? Je to horší?“ Zkuste mozek na chvíli zaměstnat něčím jiným. Počítejte pozpátku. Vyjmenujte pět věcí, které kolem sebe vidíte. Nebo si začněte rychle zpívat: tralalalalala. Zní to směšně? Výborně. Právě jste přinutili mozek dělat něco jiného než neustále kontrolovat bolest.
Použijte hlas nebo zvuk. Broukejte, zpívejte, prodlužte výdech přes hlas nebo si pusťte zvuk, při kterém cítíte zklidnění. Zvuk zaměstnává pozornost, pracuje s emocemi a při vlastním zpěvu přirozeně mění i způsob dýchání.
Vyzkoušejte EFT. Poklepávání spojené s vědomým zaměřením na emoci či tělesný pocit používají někteří lidé právě ke snížení napětí a subjektivního prožitku bolesti. Nejde o popírání bolesti. Naopak – chvíli ji vnímám, ale měním svoji reakci na ni.
A nakonec zkuste něco možná nejtěžšího:
Přestaňte na dvě minuty chtít, aby bolest zmizela.
Pozorujte ji. Kde přesně je? Je ostrá, tupá, pulzující, pálivá? Je stále stejná? Pohybuje se? Co se stane, když proti ní na chvíli přestane tlačit?
A potom se zeptejte:
Dokážu ji trochu pustit?
Někdy ne.
A někdy se stane něco překvapivého.
Nervus vagus, parasympatikus a cesta zpátky ke klidu
U dlouhodobých obtíží nestačí jen SOS techniky. Potřebujeme se zabývat také tím, v jakém režimu tráví nervový systém většinu dne.
Jedním z důležitých hráčů je nervus vagus – bloudivý nerv, který je významnou součástí parasympatického nervového systému. Proto se dnes zkoumá také neuromodulace a stimulace vagu v souvislosti s některými bolestivými stavy.
V praxi lze pracovat i s jednoduššími cestami podporujícími zklidnění autonomního systému: dechem, hlasem, relaxací, přiměřeným pohybem, spánkem, vědomou prací s pozorností nebo zvukem.
Cílem přitom nemusí být přinutit tělo, aby „nic necítilo“.
Cílem může být pomoci systému vystoupit z permanentní pohotovosti.
A co frekvence a plazmový generátor?
Právě tady se dostáváme k oblasti, které se dlouhodobě věnuji – frekvenční práci.
Zkušenosti některých pracovišť využívajících frekvenční a plazmové generátory ukazují, že část lidí při práci s chronickou bolestí subjektivně popisuje její zmírnění. Podobnou zkušenost mám také ze své praxe. To ale není totéž jako klinický důkaz účinnosti konkrétního plazmového generátoru a bylo by nepoctivé tyto dvě věci zaměňovat.
Zajímavé je, že vědecký výzkum se skutečně zabývá příbuznými fyzikálními přístupy. U vibrační terapie například metaanalýza čtrnácti studií s 860 lidmi s chronickou bolestí dolní části zad nalezla snížení intenzity bolesti, autoři však hodnotili jistotu důkazů jako nízkou a požadují další kvalitní studie. Také vibroakustická terapie vykazuje zajímavé výsledky, ale dostupné studie jsou zatím příliš různorodé na to, abychom mohli určit optimální frekvence nebo vytvořit univerzální protokol.
Právě proto považuji oblast biosonických frekvencí a frekvenčních generátorů za zajímavou nejen terapeuticky, ale také výzkumně.
V praxi se přitom nemusíme ptát jen: „Jaká frekvence je na bolest?“
Mnohem zajímavější otázka zní:
„Co všechno tento konkrétní nervový systém drží ve stavu, ve kterém bolest stále zesiluje?“
A podle toho pracovat nejen s místem bolesti, ale také s celkovým zklidněním, autonomní regulací, Nervus Vagus, spánkem, psychickým napětím a dalšími souvislostmi.
Možná bolest nepotřebuje vždycky další boj
Bolest samozřejmě není něco, co bychom měli romantizovat. Nová, prudká, nevysvětlitelná nebo zhoršující se bolest může být známkou závažného zdravotního problému a vyžaduje odborné vyšetření.
Ale u dlouhodobé bolesti možná potřebujeme přestat hledat pouze další způsob, jak ji umlčet.
Možná se potřebujeme také naučit poslouchat.
Co se děje v mém těle? Jak dlouho jsem ve stresu? Jak spím? Kdy jsem naposledy skutečně odpočíval? Co moje tělo drží v napětí? Čeho se bojím? A kolik energie každý den spotřebujeme samotným bojem proti tomu, že mě něco bolí?
Protože někdy potřebujeme odstranit příčinu bolesti. Někdy potřebujeme lékaře, léky, rehabilitaci nebo zákrok.
A někdy potřebujeme také dech, ticho, pohyb, zvuk, regulaci nervového systému a čas.
Možná jsme se totiž bolest naučili dokonale potlačovat, ale zapomněli jsme s ní komunikovat.
Když tělo šeptá, neposloucháme. Když začne křičet, chceme ho umlčet.
Možná je čas naučit se ještě třetí možnost.
Naslouchat mu dřív, než musí začít křičet.